Pro úhoře je typickým znakem protáhlé, až hadovité tělo. Celá čeleď má jeden rod s několika druhy, obývajícími vody Atlanského, Indického a Tichého oceánu. Žije v tekoucích i stojatých vodách. Jeho výskyt u nás závisí na umělém vysazování monté. Hospodářsky i sportovně velmi cenný druh, úspěšný je i jeho průmyslový chov. Průměrná váha lovených ryb je mezi 0,4-0,7 kg. V evropských vodách vytváří úhoř dvě morfologické formy. Úzkohlavou a širokohlavou. Úzkohlavá forma je podstatně štíhlejší, než forma širokohlavá a díky menším ústům se živí nejvíce vodními bezobratlými. Ovšem na žížalku na háčku se dá často přemluvit. Širokohlavá forma úhoře se vyznačuje zavalitějším válcovitým tělem, než forma úzkohlavá. Díky větší hlavě a především ústům se živí i většími sousty. Bez problémů starší jedinci zaútočí i na 10 cm velkou rybku. Dospělí jedinci širokohlavé formy jsou opravdu draví predátoři.
Anguilla anguilla
Eel, Aal, Flussaal, Anguille, Evropejskij ugor
Má nezaměnitelné tělo za jinou rybu, hadovité, protáhlé, bez břišních ploutví. Šupiny má velmi drobné, které se nepřekrývají. Hřbetní, ocasní i řitní ploutev má spojenou v jeden souvislý tvar. Tělo má velmi kluzké, kdo ho chytil ví, že se nedá v rukách skoro udržet.
Nalezneme ho po celém evropském pobřeží i při pobřeží severní Afriky. Žije jak v řekách, tak potocích, i v rybnících a údolních nádržích. Dospělí jedinci v minulosti odplouvali z řek do moří, kde se vytírali, mladé monté, tedy malí úhoři se pak vraceli do míst působení svých rodičů. Díky přehradám již toto není možné. Proto je úhoř a celá jeho populace zcela závislá na umělém vysazování.
Úhoř je typickou stanovištní rybou, tedy vyjma doby, kdy chce táhnout do moře a třít se. Žije obvykle v teritoriu menších toků dlouhém 60-140 m. Loví především v noci, živí se larvami, měkkýši, pijavkami, větší jedinci bez problémů útočí i na menší rybky či mihule. Miluje bahno, kam se rád zarývá.
Světlu se hlavně větší úhoři vyhýbají. Nalezneme je proto všude tam, kde je dostatek různých úkrytů (podemleté břehy, rozbité hráze, skupiny kamenů). Je neuvěřitelně žravý a pohyblivý, dokáže se zahrabávat hluboko do dna a putovat pod povrchem bahnitých nánosů, je velmi odolný při krátkodobém pobytu na souši a na svých cestách dovede překonávat nejrůznější překážky.
V zimě potravu vůbec nepřijímá. Mlíčáci, tedy samci úhořů dorůstají délky 50 cm, jikernačky pak až do délky 150 cm. Byly chyceni jedinci vážící až 6 kg, ale to je rarita. Úhoř velký přes 50 cm váží většinou sotva 400-500 g. A věk úhoře. Jedinci dlouzí 80-90 cm mají stáří kolem 10-12 let. Jinak jsou dochované případy, kdy úhoř v zajetí žil více jak 70 let, ale uvádí se, že běžně úhoř žije v průměru 20-25 let.
Maso úhořů je bílé, chutné, úplně bez kostí, je však také velmi tučné (obsahuje až 23 % tuku). Je všude velmi ceněno, je to maso gurmetů! Z nejznámějších úprav je nutné uvést především uzení, marinování a také konzervování v oleji. Krev úhořů obsahuje silný jed, zahříváním na vyšší teplotu však úhoří krev přestává být nebezpečná. Už při běžných kuchyňských úpravách přestává být nebezpečnou!
Úhoře lovíme převážně na položenou, na kousky rybek, žížaly, pijavky ... Říká se, že úhoř nejčastěji zabere v podvečer, v noci, před bouřkou. Já viděl chyceného úhoře na 10 cm velkou živou rybku pověšenou ve vodním sloupci na malé kačeně, ve 13:00 za horkého slunečného dne bez mráčků. Ale rozhodně večerní a noční lov je úspěšnější! Po záseku by se měl rybář snažit držet úhoře ve vodním sloupci, protože pokud se úhoř dostane na dno, hrozí, že se omotá kolem nějaké větve a pak se nepustí a rybář často o takový úlovek přijde. Raději ho smykem taháme z vody na břeh a dáváme do pytlíků, pokud ho dáte do podběráku, hned tak ho nevyčistíte a ještě se vám tam tak zamotá, že nejde vytáhnout. Také hrozí, že z podběráku okamžitě uteče! Osvědčily se také drátěné vezírky s malými oky, nebo umělohmotné kbelíky s poklopem.
Krev úhoře je jedovatá! Proto se musí zabitý úhoř důkladně odkrvit. Po tepelné úpravě (zahřátí na 50-70 °C) pak nehrozí žádné zdravotní potíže.